1 měsíc roku 2011!

8. ledna 2011 v 17:45
Co jste prožili,nebo zažijete za jímavého v tomto roce???


-Napiště něco o tomhle měsíci,jak se vám líbí nebo naopak
-Kdo se z Vás v tomto měsíci narodil SEM!



kUk





 


tanec

7. října 2010 v 21:21 | mona98

Tanec

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tradiční bhútánský tanec
Další významy jsou uvedeny v článku Tanec (rozcestník).
Tanec je pohybová společenská aktivita, provozovaná převážně za doprovodu hudby. Tanec může navodit lepší náladu, a také je vyjádřením pocitů tanečníka, takže může být považován za druh umění. Umělecký tanec bývá označován slovem balet nebo také scénický tanec apod.
Vznik tance je kladen do období rodové společnosti, kde umocňoval rituální obřady. Tuto funkci zastával až do starověku, kdy k této funkci přibyla ještě funkce umělecká. V této době neexistoval tanec v páru, ale pouze individuální tanec - umění, nebo tanec skupinový - rituální.
Ve 20. století vznikla řada soutěží, které se dělí podle druhu tance. Se systémem soutěží vznikl i systém hodnocení pro různé tance, toto hodnocení je založeno na kombinaci subjektivních dojmů (radost z tance, výraz v obličeji, přirozenost, atd.) a na objektivních skutečnostech jako je obtížnost taneční sestavy a její provedení (zvláště u akrobatických tanců se hodnotí poměr mezi záměrem a provedením).

[editovat] Taneční styly a rytmy

Soutěž ve společenském tanci
Tance společenské (Ballroom dancing), se dělí na dvě skupiny. Toto rozdělení je bežné i na tanečních soutěžích:
Různé, které by se daly zařadit mezi společenské (učí se v tanečních, případně v nějakých rozšiřujících kurzech a pod.)
Sólo (nepárové tance)
Skupinové
Dalším možným dělením tanců je jejich dělení podle doby vzniku:
Zajímavou skupinou tanců je:
Existuje i etnické dělení tanců - tyto tance často ještě mají svůj původní (rituální) význam a jednotlivé pohyby vyjadřují určitý význam:
Velmi zvláštní formou tance je sportovní disciplína zvaná akrobatický rokenrol. Dále také sport zvaný krasobruslení, který již vlastně sám o sobě tancem není, ale přebírá mnoho prvků z klasických tanečních systémů. Podobně jsou na tom i další (některé z nich čistě ženské) sporty jako je např. moderní gymnastika, sportovní aerobic či synchronizované plavání (tzv. akvabely).

[editovat] Externí odkazy


město-Zlín

7. října 2010 v 21:20 | mona98

Zlín

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o moravském městě. O letadlech Zlín pojednává článek Moravan Otrokovice.
statutární město
Zlín
Pohled na východní část centra města
Pohled na východní část centra města
NUTS 5:CZ0724 585068
kraj (NUTS 3):Zlínský (CZ072)
okres (NUTS 4):Zlín (CZ0724)
historická země:Morava
katastrální výměra:102,83 km²
počet obyvatel:77 288 (4.12.2009 [1])
zeměpisná šířka:49° 13' 59" s.š.
zeměpisná délka:17° 40' 01" v.d.
nadmořská výška:230 m
PSČ:760 01
zákl. sídelní jednotky:70
místní části:16
městské části / obvody:0
katastrální území:15
adresa magistrátu:Magistrát města Zlína
nám. Míru 12
761 40 Zlín
muzlin@muzlin.cz
primátor(ka):PhDr. Irena Ondrová
www.zlin.eu
Zlín
Red pog.png
Zlín
Zlín, Česko
Zlín (německy Zlin, v letech 1949-1989 Gottwaldov) je statutární město na východě Moravy. Leží v údolí řeky Dřevnice na rozhraní Hostýnských a Vizovických vrchů. Je centrem Zlínského kraje a má 77 288 obyvatel. Ve zlínské aglomeraci žije přes 100 tisíc obyvatel.[zdroj?

obsah

[skrýt]

[editovat] Historie města

První písemná zmínka pochází z roku 1322, kdy byl Zlín řemeslnicko-cechovním střediskem okolního valašského osídlení. Za třicetileté války se obyvatelé Zlína účastnili valašského protihabsburského povstání. Až do konce 19. století se příliš nelišil od jiných malých valašských středisek, např. sousedního města Vizovice.
Město se v 19. století nacházelo na rozhraní tří moravských národopisných oblastí Valašska, Slovácka a Hané. Nejblíže mělo svým charakterem k Valašsku.
Zlín byl sídlem panství. Další panské sídlo se nacházelo v tehdy samostatném městečku Malenovice, které je dnes městskou částí Zlína. Po zřízení okresů v roce 1850 byl Zlín přičleněn k soudnímu okresu Napajedla a politickému okresu Uherské Hradiště. V 19. století počet obyvatel nepřesáhl 3000.
Pro další rozvoj města je velmi důležitý rok 1894, kdy zde založil svou obuvnickou firmu podnikatel Tomáš Baťa. Během několika let vybudoval prosperující a rychle rostoucí podnik. Díky této skutečnosti se do města přistěhovalo hodně obyvatel, především z chudého Valašska ale i ze Slovácka, Hané a vzdálenějších oblastí Československa. S rozvojem Zlína zároveň docházelo k pozvolnému ukončení masivního valašského vystěhovalectví do Texasu. V letech 1910-1938 se počet obyvatel zvýšil na desetinásobek z 3600 na 38 000.
Mrakodrap "21" v pohledu od autobusového nádraží.
Po roce 1926 se Zlín stal moderním městským centrem. Tomáš Baťa pozval do Zlína mnoho renomovaných architektů (například Le Corbusiera), a tak se město změnilo aglomeraci plnou funkcionalistické architektury. Rostly kolonie typických "baťovských" staveb - rodinných domků, ale také výškových domů. Nejproslulejší stavbou z té doby je 77,5 m vysoký mrakodrap "Jednadvacítka" - tehdejší sídlo ředitelství firmy Baťa, známé například "pojízdnou" kanceláří ředitele firmy. Tato budova byla vystavěna v letech 1937 a 1938.
Za druhé světové války, v roce 1944, bylo město bombardováno. Již v roce 1945 byly Baťovy závody znárodněny.
Od 1. ledna 1949 [2] bylo město přejmenováno na Gottwaldov podle prvního komunistického prezidenta Československa Klementa Gottwalda. Tentýž rok se město stalo sídlem Gottwaldovského kraje, který ale neměl dlouhého trvání a zanikl při další reformě státní správy v roce 1960. Tehdy byl okres Gottwaldov začleněn do Jihomoravského kraje se sídlem v Brně. V 30. letech vznikly zlínské filmové ateliéry, které proslavili svými animovanými díly především Karel Zeman a Hermína Týrlová. Po roce 1968 začala výstavba největšího zlínského panelového sídliště Jižní svahy, které bylo dokončeno až v 80. letech. V prosinci 1989 navštívil Gottwaldov Tomáš Baťa mladší a bylo rozhodnuto o navrácení původního názvu Zlín, k čemuž došlo k 1. lednu 1990. V roce 1990 se Zlín stal statutárním městem. V 90. letech docházelo ve městě k rozvoji soukromého podnikání, ale zároveň také zanikly některé významné průmyslové závody - např. obuvnický podnik Svit - nástupce Baťovy firmy. V roce 2001 byla založena Univerzita Tomáše Bati a vznikl samosprávný Zlínský kraj.
Od roku 1990 narůstá mezi občany některých okrajových částí Zlína nespokojenost se správou města, jejímž důsledkem bylo osamostatnění několika bývalých částí Zlína (Březnice, Ostrata, Lípa, Tečovice a Hvozdná), a sílí požadavky na přeměnu Zlína v územně členěné statutární město se samosprávnými městskými částmi, čemuž se však magistrát brání [3]. O osamostatnění v poslední době usilovali zejména obyvatelé Želechovic nad Dřevnicí, ve kterých se konalo 17. května 2008 referendum, v němž si obyvatelé odhlasovali odtržení, k němuž došlo k 1. lednu 2009.[4].

[editovat] Dnešní Zlín

Pohled ze střechy mrakodrapu "21" na sídliště Jižní Svahy.
Dnes je Zlín sídlem Zlínského kraje, ale zejména významným průmyslovým, obchodním a kulturním centrem východní Moravy. Ve městě je soustředěno velké množství středních škol a univerzita. Nacházejí se zde tři nemocnice.
Zlín se v roce 2008 prezentuje v New Yorku prostřednictvím výstavy ZLíNY (Zlín in New York). K této výstavě vznikl i propagační film Zlína, který mapuje jeho současnost: ZLIN promo 2008 na YouTube
V květnu 2008 bylo dostavěno na zlínském náměstí Míru obchodní a zábavní centrum Zlaté jablko. Nachází se na místě bývalé historické budovy Záložny. Při stavbě tohoto centra byla jedna z podmínek zachování přední části domu z důvodu historické významnosti pro město Zlín. [zdroj?]

[editovat] Kultura

Ve Zlíně se nachází Městské divadlo, Filharmonie Bohuslava Martinů, Velké kino, Krajská knihovna Františka Bartoše, Krajská galerie výtvarného umění, ve zlínském zámku sídlí Muzeum jihovýchodní Moravy s expozicí S inženýry Hanzelkou a Zikmundem pěti světadíly, Archiv H+Z, který spravuje cestovatelský odkaz Hanzelky a Zikmunda, ale také Jana Havlasy, Stanislava Škuliny, Heleny Šťastné-Bübelové a Eduarda Ingriše. Ve stejnojmenné okrajové části se nachází hrad Malenovice. Ve Zlíně je také Muzeum obuvi, divadlo Malá scéna a folklorní soubory Kašava, Vonica a Bartošův soubor písní a tanců. Každoročně se zde konají festivaly vážné hudby Harmonia Moraviae a Talentinum, festivaly folklorních a dechových ansámblů FEDO (který pořádá Velký dechový orchestr města Zlína) a Zlínské besedování, divadelní festival Setkání-Stretnutie, ale také festival cestování, poznávání a sbližování kultur Neznámá Země. Nejznámější akcí je Mezinárodní festival filmů pro děti a mládež. Ve Zlíně je také zoologická zahrada.
Wiki letter w.svg
Tato část článku je příliš stručná nebo neobsahuje všechny důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že ji vhodně rozšíříte.

[editovat] Sport

Ve městě se nachází fotbalový stadion Letná, Zimní stadion Luďka Čajky, PSG Arena, atletický stadion, městská hala, krytý bazén, koupaliště, turistické a cykloturistické stezky a další menší sportoviště. V zimním období je v provozu lyžařská sjezdovka v centru města. Ve Zlíně a okolí se každoročně jezdí motoristický závod Barum Rallye.
Mezi významné sportovní kluby patří:
Wiki letter w.svg
Tato část článku je příliš stručná nebo neobsahuje všechny důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že ji vhodně rozšíříte.

[editovat] Doprava

Pro Zlínskou dopravu jsou typické trolejbusy
Podrobnější informace naleznete v článcích Trolejbusová doprava ve Zlíně a v Otrokovicích a Městská autobusová doprava ve Zlíně a v Otrokovicích.
Zlín leží relativně stranou od hlavních dopravních tahů. Je to dáno jednak tím, že k rozvoji města došlo až ve 20. století, kdy již existovala hlavní železniční síť. Dále tím, že se vinou druhé světové války neuskutečnily dopravní projekty plánované firmou Baťa. Třetím důvodem je rozpad Československa v roce 1993. Tehdy se Zlínsko stalo pohraniční oblastí a rozvoj dopravních tras v tomto regionu se dostal na okraj zájmu centrálních orgánů[zdroj?].
Ve východo-západním směru město protíná silnice I/49. Tato silnice spojuje Otrokovice s Valašskou Polankou na Vsetínsku.
Zlín neleží na žádném významném železničním tahu. Jedinou tratí, která protíná město rovnoběžně s hlavní silnicí, je jednokolejná trať Otrokovice - Vizovice. Železniční stanice v Otrokovicích tak plní úlohu hlavního železničního terminálu pro zlínskou aglomeraci. Se Zlínem je dopravně propojena nejen místní dráhou, ale i trolejbusovou dopravou (největší trolejbusová síť ve střední Evropě).
Městskou hromadnou dopravu zajišťují trolejbusy a autobusy.

[editovat] Členění města

Zámek v místní části Klečůvka
Město se člení na 15 katastrálních území:
  1. Jaroslavice u Zlína
  2. Klečůvka
  3. Kostelec u Zlína
  4. Kudlov
  5. Lhotka u Zlína (zahrnuje místní části Chlum a Lhotka)
  6. Louky nad Dřevnicí
  7. Lužkovice
  8. Malenovice
  9. Mladcová
  10. Příluky u Zlína (rozděleno mezi místní části Zlín a Příluky)
  11. Prštné
  12. Salaš u Zlína
  13. Štípa
  14. Velíková
  15. Zlín

Kroj

7. října 2010 v 21:19 | mona98


  • Kroj
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Kroj je národní lidový oděv. Jedná se o slavnostní oblečení typické v dané oblasti. V přeneseném významu se pak běžně používá i k označení stejnokroje některých spolků a organizací, například skautů.

Obsah

[skrýt]

[editovat] Galerie

Slovácký kroj z Vlčnova
Valašský kroj z Bystřice pod Hostýnem

Viola

7. října 2010 v 21:17 | mona98

Stavba houslí

[editovat] Trup

Průřez houslemi
Trup neboli ozvučnici tvoří dvě mírně prohnuté desky, na krajích spojené s luby. Na horní desce jsou vyřezané dva otvory ve tvaru písmene f (tzv. efa), které umožňují lepší přenos zvuku z vnitřku houslí a ovlivňují tvar ohybu víka. Horní deska se nejčastěji vyrábí z smrkového dřeva, luby a spodní deska jsou vyráběny z javoru. Okraje desek jsou lemovány ozdobným vykládáním (tzv. výložkami), které kromě estetické funkce částečně chrání desky před naštípnutím. U laciných modelů jsou výložky jen naznačeny barvou.
Ze spodní strany víka, pod strunou g, je připevněna dřevěná lišta (tzv. basový trámec) který pomáhá přenášet nízké frekvence na svrchní desku. Duše naopak přenáší vysoké frekvence ze svrchní desky na spodní. Je vložena mezi obě desky v místě pod strunou e. I nepatrná odchylka v jejím umístění má za následek výraznou změnu barvy a intenzity tónu houslí. Duše také brání prohnutí obou desek do vnitřku houslí.
Na levé straně víka je připevněn podbradek pro větší komfort při hraní. Většina houslistů ještě používá tzv. pavouk, což je odnímatelná podložka, která se nasazuje na spodní část houslí tak, aby netlačily na klíční kost.

[editovat] Krk

Související informace lze nalézt také v článku Krk (hudba).
Krk se vyrábí ze stejného dřeva jako spodní deska a luby, tedy nejčastěji z javoru. Na jeho svrchní části je připojen hmatník z ebenového dřeva, u levnějších nástrojů se používají lacinější druhy dřeva obarvené na černo. Na konci krku se nachází količník zakončený šnekem, jehož estetická krása je znakem kvalitní výroby. Struny jsou ke količníku upevněny čtyřmi kolíčky a jsou vedeny přes malý pražec (začátek hmatníku) dále nad hmatník a přes kobylku do struníku.

[editovat] Kobylka

Pohled na duši uvnitř houslí
Detail smyčce
Kobylka se vyrábí z javorového dřeva má několik důležitých funkcí:
  • Drží struny v určité vzdálenosti od hmatníku.
  • Její zaoblený tvar dovoluje, aby se smyčec dotýkal strun odděleně.
  • Přenáší vibrace strun na trup houslí.
  • Slouží jako akustický filtr - omezuje některé frekvence strun, které by zhoršovaly tónové vlastnosti houslí. I malá odchylka v umístění kobylky má za následek výraznou změnu charakteru tónu houslí (podobně jako v případě duše).
U kovových strun je obvyklá vzdálenost struny nad koncem hmatníku okolo 2,5 mm pro strunu e2 a rovnoměrně se zvětšuje až po cca 4mm u struny g. U střevových strun jsou vzdálenosti nad hmatníkem poněkud vyšší.

[editovat] Struník

Struník je vyráběn ze dřeva, kosti, kovu nebo plastu a jsou na něj připevněny konce strun. Ze spodní části struníku vede vlákno (zvané poutko), které je připevněno k tzv. žaludu. Tím je zabezpečeno, že se struník nedotýká horní desky houslí. Na struníku mohou být také připojené dolaďovače, které slouží k malým změnám výšky tónu strun při ladění. Existují i struníky s vestavěnými dolaďovači.

[editovat] Smyčec

Související informace lze nalézt také v článku smyčec.
Hlavní součástí smyčce jsou žíně napnuté mezi špičkou smyčce a tzv. žabkou. Žíně lze povolovat a napínat pomocí šroubu u žabky a čas od času se musí namazat kalafunou pro lepší tření se strunou. Výběr kalafuny a její množství nanesené na smyčec se řídí podle použitých strun a podle stylu hry, měkčí kalafuny jsou zpravidla tmavší, světlejší kalafuny bývají tvrdší. U nejlevnějších typů smyčců se koňské žíně nahrazují syntetickými vlákny, které však mají horší užitné vlastnosti. Dřevěná hůlka smyčce bývá obyčejně vyrobená z brazilového dřeva, kvalitnější dřevo na smyčce je fernambukové. Dražší smyčce bývají zpravidla vyrobeny technologií štípání dřeva přesně po letech, což zaručuje, že se nikdy nezačnou prohýbat směrem do strany. Na mistrovské smyčce se při výrobě a ozdobném vykládání žabky používají ušlechtilé a vzácné materiály, jako jsou perleť, stříbro, zlato, slonovina, želvovina atd.

[editovat] Struny

Houslové struny se dříve vyráběly z ovčích střev. Dnes se tyto struny používají jen výjimečně některými interprety, kteří chtějí docílit autentického zvuku, jaký měly housle v dřívějších dobách. Později se začalo na struny ze střev přidávat kovové vinutí, což dovolovalo silnější záběry smyčcem a tím silnější zvuk.
Moderní struny se skládají z jádra tvořeného syntetickým nebo kovovým vláknem a z kovového vinutí (hliníkové, ocelové, stříbrné, chromové, titanové apod.) Dnešní nejkvalitnější struny mají podobný teplý zvuk jako střevové struny a zároveň se nerozlaďují ani při prudkých výkyvech teplot a dlouhém hraní, což byla hlavní nevýhoda střevových strun.

[editovat] Lak

Pohled na housle z různých úhlů
Lak chrání housle před mechanickým a chemickým poškozením a plní i estetickou funkci. Existuje mnoho receptur, hlavní součástí jsou přírodní pryskyřice naložené v oleji nebo ethanolu. Další přísady mohou být:

Housle

7. října 2010 v 21:16 | mona98

Housle


S
Tento článek pojednává o hudebním nástroji. O přírodní památce v Praze pojednává článek Housle (přírodní památka).
Housle
ital.: violino
něm.: Violine, Geige
angl.: violin
fr.: violon
Old violin.jpg
Klasifikace
Podle orchestrální praxe:
Smyčcové nástroje
Podle způsobu vzniku tónu:
Chordofony
Tónový rozsah
Range violin.png
Příbuzné nástroje
Viola, Violoncello
Housle jsou strunný smyčcový nástroj se čtyřmi strunami laděnými v čistých kvintách: g, d¹, a¹, e². Mají hlubokou tradici v evropské klasické hudbě, většina skladatelů jim věnovala důležitou část svého díla. Jsou nejmenší z rodiny houslových nástrojů, která ještě mimo jiné obsahuje violu a violoncello. Příbuzný smyčcový nástroj - kontrabas, však svou stavbou patří mezi gamby (stejně jako např. středověký nástroj viola da gamba).


Stavba houslí

[editovat] Trup

Průřez houslemi
Trup neboli ozvučnici tvoří dvě mírně prohnuté desky, na krajích spojené s luby. Na horní desce jsou vyřezané dva otvory ve tvaru písmene f (tzv. efa), které umožňují lepší přenos zvuku z vnitřku houslí a ovlivňují tvar ohybu víka. Horní deska se nejčastěji vyrábí z smrkového dřeva, luby a spodní deska jsou vyráběny z javoru. Okraje desek jsou lemovány ozdobným vykládáním (tzv. výložkami), které kromě estetické funkce částečně chrání desky před naštípnutím. U laciných modelů jsou výložky jen naznačeny barvou.
Ze spodní strany víka, pod strunou g, je připevněna dřevěná lišta (tzv. basový trámec) který pomáhá přenášet nízké frekvence na svrchní desku. Duše naopak přenáší vysoké frekvence ze svrchní desky na spodní. Je vložena mezi obě desky v místě pod strunou e. I nepatrná odchylka v jejím umístění má za následek výraznou změnu barvy a intenzity tónu houslí. Duše také brání prohnutí obou desek do vnitřku houslí.
Na levé straně víka je připevněn podbradek pro větší komfort při hraní. Většina houslistů ještě používá tzv. pavouk, což je odnímatelná podložka, která se nasazuje na spodní část houslí tak, aby netlačily na klíční kost.

[editovat] Krk

Související informace lze nalézt také v článku Krk (hudba).
Krk se vyrábí ze stejného dřeva jako spodní deska a luby, tedy nejčastěji z javoru. Na jeho svrchní části je připojen hmatník z ebenového dřeva, u levnějších nástrojů se používají lacinější druhy dřeva obarvené na černo. Na konci krku se nachází količník zakončený šnekem, jehož estetická krása je znakem kvalitní výroby. Struny jsou ke količníku upevněny čtyřmi kolíčky a jsou vedeny přes malý pražec (začátek hmatníku) dále nad hmatník a přes kobylku do struníku.

[editovat] Kobylka

Pohled na duši uvnitř houslí
Detail smyčce
Kobylka se vyrábí z javorového dřeva má několik důležitých funkcí:
  • Drží struny v určité vzdálenosti od hmatníku.
  • Její zaoblený tvar dovoluje, aby se smyčec dotýkal strun odděleně.
  • Přenáší vibrace strun na trup houslí.
  • Slouží jako akustický filtr - omezuje některé frekvence strun, které by zhoršovaly tónové vlastnosti houslí. I malá odchylka v umístění kobylky má za následek výraznou změnu charakteru tónu houslí (podobně jako v případě duše).
U kovových strun je obvyklá vzdálenost struny nad koncem hmatníku okolo 2,5 mm pro strunu e2 a rovnoměrně se zvětšuje až po cca 4mm u struny g. U střevových strun jsou vzdálenosti nad hmatníkem poněkud vyšší.

[editovat] Struník

Struník je vyráběn ze dřeva, kosti, kovu nebo plastu a jsou na něj připevněny konce strun. Ze spodní části struníku vede vlákno (zvané poutko), které je připevněno k tzv. žaludu. Tím je zabezpečeno, že se struník nedotýká horní desky houslí. Na struníku mohou být také připojené dolaďovače, které slouží k malým změnám výšky tónu strun při ladění. Existují i struníky s vestavěnými dolaďovači.

[editovat] Smyčec

Související informace lze nalézt také v článku smyčec.
Hlavní součástí smyčce jsou žíně napnuté mezi špičkou smyčce a tzv. žabkou. Žíně lze povolovat a napínat pomocí šroubu u žabky a čas od času se musí namazat kalafunou pro lepší tření se strunou. Výběr kalafuny a její množství nanesené na smyčec se řídí podle použitých strun a podle stylu hry, měkčí kalafuny jsou zpravidla tmavší, světlejší kalafuny bývají tvrdší. U nejlevnějších typů smyčců se koňské žíně nahrazují syntetickými vlákny, které však mají horší užitné vlastnosti. Dřevěná hůlka smyčce bývá obyčejně vyrobená z brazilového dřeva, kvalitnější dřevo na smyčce je fernambukové. Dražší smyčce bývají zpravidla vyrobeny technologií štípání dřeva přesně po letech, což zaručuje, že se nikdy nezačnou prohýbat směrem do strany. Na mistrovské smyčce se při výrobě a ozdobném vykládání žabky používají ušlechtilé a vzácné materiály, jako jsou perleť, stříbro, zlato, slonovina, želvovina atd.

[editovat] Struny

Houslové struny se dříve vyráběly z ovčích střev. Dnes se tyto struny používají jen výjimečně některými interprety, kteří chtějí docílit autentického zvuku, jaký měly housle v dřívějších dobách. Později se začalo na struny ze střev přidávat kovové vinutí, což dovolovalo silnější záběry smyčcem a tím silnější zvuk.
Moderní struny se skládají z jádra tvořeného syntetickým nebo kovovým vláknem a z kovového vinutí (hliníkové, ocelové, stříbrné, chromové, titanové apod.) Dnešní nejkvalitnější struny mají podobný teplý zvuk jako střevové struny a zároveň se nerozlaďují ani při prudkých výkyvech teplot a dlouhém hraní, což byla hlavní nevýhoda střevových strun.

[editovat] Lak

Pohled na housle z různých úhlů
Lak chrání housle před mechanickým a chemickým poškozením a plní i estetickou funkci. Existuje mnoho receptur, hlavní součástí jsou přírodní pryskyřice naložené v oleji nebo ethanolu. Další přísady mohou být:
Lak však nemůže vylepšit akustické vlastnosti houslí. Zvuk nenalakovaných houslí se postupem doby zhoršuje (v souvislosti s degradací dřeva); lak pouze pomáhá uchovat zvukové vlastnosti po dlouhou dobu. Na levné tovární a školní housle se používají laky na bázi umělé pryskyřice (polyuretanové laky). Takové nalakování je mnohem odolnější než tradiční olejové nebo dokonce lihové laky, lak schne v porovnání s tradičními materiály rychle, ale tónová kvalita takto lakovaných houslí je horší.

[


Cimbál

7. října 2010 v 21:14 | mona98

Cimbál

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o strunném hudebním nástroji. Možná hledáte: cymbál, součást věžních hodin.
Cimbál
Cimbál je deskový úderný strunný hudební nástroj. Může být opatřen pedálem. Struny jsou zpravidla naladěné chromaticky v tónovém rozsahu C - a³. Je to jistý druh stolní citery. Hráč hrající na cimbál se nazývá cimbalista, cimbalistka. Struny rozeznívají cimbalisté převážně úderem paličky. Nejčastěji se používají dvě dřevěné paličky nejrůznějších tvarů. Ocelové struny jsou nataženy v rezonanční skříni lichoběžníkového tvaru. Pro každý jednotlivý tón jsou nataženy 1 až 4 struny. Struny jsou vedeny střídavě přes kobylky. To umožňuje přesnější úder paličkou.

Historie cimbálu

Nejstarší záznamy o výskytu tohoto nástroje v Evropě pocházejí z 15. století z Německa, Itálie, Polska, Maďarska, Česka, Francie a Anglie. V 17. století se cimbál objevil i ve Skandinávii a ve Španělsku. V průběhu 17. a 18. století se cimbál rozšířil i mimo Evropu. Především do Turecka a jím ovládaných území, včetně Persie. Pod názvem santúr stal důležitou součástí tamní hudby.
Poté, co se v 19. století rozšířilo použití klavíru, stal se cimbál především nástrojem lidové hudby. Objevuje se v hudebních souborech společně s houslemi a kontrabasem. Ve východní Evropě se používá cimbál společně s dechovými nástroji (především s klarinetem) a bubnem.
Cimbál se stává nedílnou součástí lidové hudby v Rumunsku a Maďarsku. Na cimbál často hráli Romové. Z Maďarska se cimbál rozšířil na Slovensko a později i na Moravu jako tzv. cimbálová muzika.

[editovat] Vznik koncertního cimbálu

V. J. Schunda
Cimbál byl zdokonalen do koncertní podoby v Maďarsku, a to již v osmdesátých letech 19. století. Jeho tvůrcem byl Václav József Schunda (původem z Dubeč u Říčan). V roce 1874 vytvořil Schunda pevný pedalizační systém. Tímto revolučním činem započala éra využívání cimbálu jakožto koncertního hudebního nástroje.
Pokračovatelem a posléze také konkurentem firmy Schunda se od roku 1900 stala firma Bohák. Její zakladatel Lajos Bohák se narodil 6. 8. 1870 v obci Kvetná na Slovensku. Už před I. světovou válkou se stal velkým konkurentem V. J. Schundy. Ten uznal jeho nový pedalizační systém a začal ho též používat u svých nástrojů. Po smrti L. Boháka přebral firmu jeho syn Lajos Bohák ml.
Profesionální výroba velkých cimbálů v ČR byla zavedena firmou Josef Lídl v Brně roku 1947. Roku 1950 začala výroba velkých nástrojů, konstrukčně inspirovaných osvědčenými instrumenty značek Schunda a Bohák. Na jejich tvorbě se podílel především František Wallinger, Karel Stehlík a poté Jaroslav Rybníček spolu s vedoucím díla M. Kotoulem. Ti postavili okolo 100 nástrojů s firemní značkou PRIMAS. V roce 1960 byla výroba cimbálů zastavena "v rámci plánovaného řízení hospodářství jako bezperspektivní". Nutno podotknout, že tyto nástroje však nedosahovaly koncertní kvality maďarských nástrojů a to především díky konstrukčním změnám ozvučné skříně provedenou nástrojaři firmy Lídl. V rozmezí let 1956-1992 se velké cimbály dovážely do Československa většinou z Maďarska. K obnově výroby došlo až na počátku devadesátých let ve firmách Josef Lídl, Galuška a Holak.

[editovat] Cimbál ve vážné hudbě

Cimbál se prosadil i ve vážné hudbě zejména díky Ferenci Lisztovi a dalším maďarským skladatelům

[editovat] Hráč hrající na cimbál

Cimbalistka Gabriela Jílková
Hráč hrající na cimbál se nazývá cimbalista, jedná-li se o ženu, pak cimbalistka. Cimbalista hraje na cimbál buď úderem paliček, nebo pizzicatem. Cimbalisté a cimbalistky, dříve známí převážně z cimbálových muzik, dnes již mohou studovat hru na cimbál na základních uměleckých školách, konzervatořích (v Ostravě, Kroměříži, Brně), v zahraničí i na vysokých školách (např. na Akademii Ference Liszta v Budapešti). Takto vystudovaní hráči se poté mnohdy věnují sólové hře na cimbál.
Mezi známé české cimbálové interprety patří Helena Červenková, Jan Rokyta, Kateřina Zlatníková, Ludmila Dadáková, Daniel Skála. Jako příklad nejmladší cimbálové generace lze uvést moravskou cimbalistku Gabrielu Jílkovou.

[editovat] Hra paličkami

Paličky jsou většinou dvě. Můžou mít úderné hlavice tvrdé nebo měkké, rukojeti pevné nebo pružné, s úchopovou částí pro prsty nebo bez ní. Cimbáloví hráči v České republice, na Slovensku, Ukrajině a v Maďarsku používají dřevěné pružné paličky s ohnutými hlavicemi obalené vatou či plstí a s úchopnou částí pro prsty.

[editovat] Hra pizzicato

Pizzicato je způsob cimbálové hry, kdy cimbalista rozeznívá strunu pomocí drnkání, a to většinou vlastními nehty či trsátkem.

[editovat] Některá díla

  • Ferenc Liszt - Ungarischer Sturmmarsch, 1876
  • Ferenc Liszt - 6. Uherské rapsodie
  • Béla Bartók - Rapsodie č. 1 pro housle a orchestr, 1928

[editovat] Externí odkazy

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

cimbálové muziky

7. října 2010 v 21:12 | mona98
Cimbálová muzika (lidově cimbálka, cimbálovka, zkráceně CM) je seskupení muzikantů hrajících na "lidové" hudební nástroje včetně cimbálu, v jejímž repertoáru se vyskytují převážně lidové písně, ale často se objevují i úpravy vážné hudby, případně populárních skladeb. V České republice se cimbálové muziky vyskytují z větší části na Moravě, hlavně podél hranic se Slovenskem.

Nástrojové obsazení CM

Mezi nejčastěji používané hudební nástroje v cimbálové muzice patří především housle, viola, klarinet, kontrabas a samozřejmě cimbál. Někdy se můžeme setkat i s jinými nástroji navíc, či naopak s neúplným nástrojovým obsazením, kdy některé nástroje úplně chybí. V poslední době se počty muzikantů v cimbálové muzice redukují až na tři, zřejmě proto, aby byl výdělek na hlavu větší.

Personální obsazení CM

Obvykle se zde vyskytují následující muzikantské posty:
  1. Melodické posty
    • primáš (prim) - vedoucí muziky, hraje první housle, melodii písně zdobí vyhrávkami, tzv. ciframi
    • obligát - hraje melodii jako první housle, ale nehraje cifry. V některým CM tento post chybí.
    • tercáš (terc) - hraje druhé housle, má na starosti tzv. druhý hlas, který v lidové hudbě bývá snížený často právě o tercii. Lze však i jinak.
    • klarinet - hraje přímo melodii sólově nebo zdobí melodii ciframi
  2. Doprovodné posty
    • cimbál - harmonizuje melodii, doprovází melodii hraním dvojzvuků či vícezvuků (akordy), které hraje buď současně (dvojzvuk) nebo rozloženě (arpeggio), může být nasazen i jako sólový nástroj
    • basák (basa) - hraje většinou základní tóny akordů pro harmonii, v rychlejších tempech hraje na první (těžkou) dobu a odpovídá za rytmus
    • kontráš (kontr) - harmonizuje melodii, hraje většinou dvojzvuky (někdy i trojzvuky), v ryhlejších tempech hraje na druhou (lehkou) dobu a tím "kontruje" base.

[editovat] Moravské CM

  • Důbrava /Kyjovsko/
  • Friš /Slezsko/
  • Gajdušek /Lašsko/
  • Kašava /Valašsko/
  • Olšava /Uherskobrodsko/
  • Prespolan /Brněnsko/
  • Pramínky /Lašsko/
  • Slovácko /Podluží/
  • Strážničan /Strážnicko/
  • Sylván /Brněnsko/

[editovat] Externí odkazy


folklor

7. října 2010 v 21:11 | mona98
Folklór (z anglického folk lore - lidové znalosti) je označení pro projevy lidové kultury, které se zachovávají na určitém území po předcích. Jsou to především přísloví, hádanky, vyprávění, pohádky, legendy, říkanky (pořekadla), lidové písničky, balady, zvyky, tance, lidová řemesla aj.
Folklórní obřady nebo zvyky se často týkají buď sociálních obřadů v průběhu roku (dožínky, posvícení, Vánoce, Velikonoce) nebo sociálních obřadů v průběhu lidského života (narození, svatba, pohřeb).
Folklór se projevuje i v hmotném vyjádření - jako malířství, architektura, rukodělné výrobky, textil, šperky, oblékání nebo i gastronomie.
O udržování lokálních kulturních zvyklostí se často starají tzv. folklórní soubory

Lidová hudba (hudební folklór) je ryze spontánní projev lidové hudebnosti. Jedná se o písně a tance, ale též o obyčeje a zvyky, při nichž hraje hudba významnou roli. Rozvíjí se a uchovává ústní tradicí a její tvůrci zůstávají většinou anonymní. Základem evropské lidové hudby je píseň. Mnohé z písní byly natolik oblíbeny, že si je předávaly celé generace a staly se tak nejpřirozenějším a také nejčistším projevem obecné hudebnosti, současně však též neocenitelným dokumentem hudebních kořenů příslušného etnika. Zpívá se v nich o přirozených lidských potřebách a tužbách, nejčastěji o lásce, práci a přírodě. Folklór vznikal a dosud vzniká v nejrůznějších částech světa a na mnoha místech je dosud jediným hudebním projevem vůbec. Velmi se různí podle kontinentů, zemí a tradic v melodice, rytmu i harmonii a odlišnost užívaných hudebních nástrojů). Zatímco v některých světadílech dosud žije a vzniká, v některých zemích, hlavně evropských v průběhu 20. století téměř vymizel. Je to důsledek komercionalizace umění, které drtí prostřednictvím mediální globalizace průměrné umělé hudební tvorby vše, co podobnými možnostmi a metodami šíření nedisponuje. Je svým způsobem zákonité, že společenství méně závislá na tom, co nazýváme civilizací a co je mnohdy pouze technologickým, nikoli duchovním pokrokem lidstva, jsou více schopna rozvíjet potenciál vlastních hudebních kořenů.
Témata lidové hudby nacházíme v umělé hudbě od středověku dodnes; skladatelé se k nim stále znovu vracejí jako k nevyčerpatelné inspiraci. Velmi výrazně inspirovala skladatele romantického období (např. Antonín Dvořák, Bedřich Smetana, Edvard Grieg, Ferenc Liszt a mnoho dalších). V generaci skladatelů první poloviny 20. století nacházíme osobnosti, které jí ve své tvorbě vyhradily zásadní místo a důkladně ji studovaly i z hlediska sémantického. Nejvýznamnějšími z nich byli (a to nejen ve středoevropském kontextu) Leoš Janáček a Béla Bartók, kde lidová hudba prolíná prakticky celou jejich tvorbou, a to nejen skladby deklarující zpracovávání příslušných námětů. Lidová hudba ovlivnila i skladatele západoevropské, v jejich produkci se však objevuje pouze ve vysloveně artificiální podobě - takovým příkladem je třeba anglickým neoklasicista Benjamin Britten.

[editovat] Vztah lidové a populární hudby

Na úvod této kapitoly je nezbytné uvést, že pod pojmem "populární hudba" je nutno chápat veškeré hudební žánry umělé hudby od prvních dekád 20. století do současnosti, které nelze zařadit do klasické, jinak u nás též tzv."vážné" hudby. Nejedná se tím o náznak diskriminace těchto žánrů či o pejorativní význam slova, pojetí vychází z faktu nedostatečné či nepřesné terminologické deskripce tohoto širokého okruhu hudebních stylů. Termín populární hudba je třeba oddělit od výrazu popmusic - zkráceně nazývané také pop (jakkoli jsou si tyto názvy jazykově příbuzné), který představuje tzv. "střední proud", tedy komerční a konvenční formy umělé populární hudby z příslušných stylů vycházející nebo je kombinující. Česká terminologie tuto diferenciaci nezná, ale anglosaská tento rozdíl cítí.
Vztah lidové a populární hudby v současnosti je v zásadě dvojí, a to ve smyslu obousměrného pohybu, kdy vektor vlivu (směřování) lze někdy jen ztěžka determinovat (určit). Kvalita obou směrů pohybu je většinou diametrálně odlišná. Zatímco v prvním případě, tedy v případě vlivu lidové hudby na hudbu populární lze tento zásah cítit jako primárně (nikoli však vždy ve svém výsledku) pozitivní, v opačném případě je tomu tak jen málokdy.

[editovat] Lidová hudba versus populární hudba

Nejvýraznější globální vliv původní lidové hudby na vývoj široce akceptovaných hudebních směrů ve 20. století měla nepochybně původní hudba černošských komunit bývalých otroků ve Spojených státech. Jednalo se o písňovou formu se specifickou pentatonickou (pětitónou) modalitou, charakteristickými dvanáctitaktovými akordickými postupy a systémem "otázka-odpověď" ve sborovém zpěvu. Tento druh lidové hudby byl v 19. století nazván blues a stal se základem pro pozdější americkou populární hudbu, její vývoj a formy, především ragtime, jazz, rhythm and blues, rock and roll, hip-hop a celou širokou oblast konvenčních popových trendů. Tyto styly, počínaje jazzem posléze ovlivnily vývoj hudby v celosvětovém měřítku. Pozdější vlivy lidové hudby lze v této oblasti vysledovat především v rockové hudbě. Ta je i příkladem obousměrného působení a ovlivňování coby tzv. folková hudba (z německého slova volk či z anglického folk - lid, národ), včetně svých nejrůznějších odnoží (např. také tzv. česká trampská hudba).
Během 20. století získal termín "lidová hudba" i druhý význam coby zvláštní druh umělé populární hudby, který zpětně ovlivňuje tradiční lidovou hudbu, resp.její provozování. Umělá aplikace lidové hudby do současných hudebních forem často ovlivňuje chápání současníků a jejich představy o ní natolik, že jí sami v tomto podání provozují coby hudbu původní. V závěru 20. století se stalo díky komunikačnímu boomu oblíbeným druhem hudebního experimentu mísení etnických vlivů se snahou o vznik nového stylu, který je nazýván hudbou multietnickou. Tyto prvoplánové pokusy jsou (s čestnými výjimkami) navzdory své oblíbenosti spíše průkazem nedostatku invence, jak je tomu ostatně v mnoha odvětvích umění.
V našich končinách je starším (nicméně přetrvávajícím a obecně ukázkovým) typem takového postupu vytváření umělé lidové hudby tzv. "dechovka" označovaná často pojmem česká lidovka. Mezi zlidovělé písně patří např. píseň "Škoda lásky" skladatele Jaromíra Vejvody, která se stala celosvětově proslulou a natolik zdomácněla v mnoha zemích, že její jazykové verze jsou považovány za vlastní národní produkt. Např. v období Druhé světové války byla tato skladba s názvem "Roll On The Barrels" oficiální bojovou písní britského válečného námořnictva, zpívali si ji s chutí a od srdce vojáci na obou stranách fronty.
Všechny zde uvedené aplikace jsou pochopitelně prezentovány a šířeny standardně komerčním způsobem, postrádají tedy základní aspekt, typický pro lidovou hudbu jako takovou.

[editovat] Lidová hudba českých zemí

Cimbálová muzika valašského folklórního souboru Malá Rusava.
Nejstarší zápisy českých lidových písní pocházejí ze 16. století, například Proč, kalino, v struze stojíš a Když jsem já ty koně pásal. Jedna z nejstarších vůbec je Radujme se, veselme se, která se ve svém původním tvaru zachovala až do 20. století. V 19. století se zájem o lidovou píseň projevil bohatou činností sběratelskou. K významným sběratelům písní patřili Karel Jaromír Erben a František Sušil, který shromáždil neuvěřitelných 2361 skladeb. Přímo programově se k lidové písni obracejí budovatelé národních hudebních kultur. Lidová hudba proto přirozeně v tomto období vrůstá do hudby umělé a stává se nejen tematickým, ale postupně v některých případech i hlavním inspiračním vkladem vynikajících děl světové hudební kultury. Významnou roli měla lidová píseň v zakladatelském období hudby slovanských (také částečně i severských) národů. Lidové písně různých regionů mají své specifické rysy, takže každý jen trochu zkušený hudebník bezpečně rozezná např. lidovou píseň moravskou od české, maďarské apod.
Jedinou oblastí žijící lidové hudby v Čechách je Chodsko. V chodské hudbě je specifickou zvláštností je tzv. prolamování, což je vkládání osmin či šestnáctin místo čtvrťových nebo osminových not. Velmi oblíbený je na Chodsku vícehlas; druhý hlas často vystupuje nad hlavní melodii*, kterou doprovází ve vrchních terciích a sextách.
Na Moravě jsou dosud tři oblasti živé hudby: Podluží, Moravské Slovácko a Valašsko. V Podluží na Břeclavsku převládají písně táhlé, teskného zabarvení, s bohatou, široce klenutou melodií velkého tónového rozsahu. Většina z nich patří k tzv. východnímu písňovému typu, který se vyznačuje řadou rytmických a tonálních zvláštností. K nejoblíbenějším písním tohoto regionu patří např. V širém poli studánečka kamenná, Mikulecká dědina, Vínečko bílé aj. Moravské Slovácko se vyznačuje růzností hudebních stylů podle oblastí. Z velkého bohatství zdejších písní mnohé dosud žijí. Převažují písně taneční, mezi nimiž nejvýznamnější místo patří párovému točivému tanci ve 2/4 taktu s charakteristickým tečkovaným rytmem. Nejosobitějším projevem valašské lidové kultury je tzv. valašská kvarta, kterou velmi obdivoval Vítězslav Novák. V moravské lidové hudbě je typická též tzv. moravská modulace, kdy nápěv přechází do vedlejší tóniny, zpravidla o tón nižší nebo do tónin na 5. a 6. stupni tóniny základní.
V našem českém, stejně jako obecně v evropském prostředí již neexistuje "nová" lidová hudba sui generis, hudba tohoto typu je pouze udržována. Tomu napomáhá existence různých souborů a festivalů lidové umělecké tvorby. Máme nejen řadu amatérských souborů, ale i profesionálních, které pracují na vysoké umělecké úrovni (např. Brněnský rozhlasový orchestr lidových nástrojů či Chorea Bohemica, folkoví Kantoři, Karmína) i mnoho sólistů (např. zpěvačka Jarmila Šuláková, Jiří Pavlica či Jožka Černý). Existuje též celá řada kombinovaných hudebních a tanečních těles, včetně dětských souborů a perspektivních mladých umělců (např. Gabriela Jílková s cimbálovou muzikou Pramínky). Snad nejvýznamnější každoroční přehlídkou lidové hudby u nás je festival ve Strážnici.

[editovat] Příklady klasických skladeb inspirovaných lidovou hudbou

  • Antonín Dvořák: Slovanské tance, op.46 - I.řada, op.72 - II.řada
  • Antonín Dvořák: Moravské dvojzpěvy
  • Leoš Janáček: Lašské tance
  • Béla Bartók: Maďarské, slovenské, rumunské a valašské písně - adaptace velkého množství lidových písní, nejčastěji pro klavír
  • Johannes Brahms: Uherské tance
  • Bedřich Smetana: České tance
  • Edvard Grieg: Norské lidové písně pro čtyřruční klavír
  • Ferenc Liszt: Uherská rapsodie

[editovat] Související témata

[editovat] Externí odkazy


Listí-podzim

7. října 2010 v 21:09

List (folium, fylom) je postranní vegetativní orgán rostlin. Je omezeného vzrůstu (dosahuje velikosti od několika milimetrů až po 2 metry čtvereční) a zpravidla do plochy rozšířený. Plošné rozšíření listu je evolučně výhodná adaptace rostlinného těla, která umožňuje rostlině efektivnější zachytávání světla listy, tato efektivita pak může být ještě umocněna aktivním nastavením listu vůči světelným paprskům. Listy dělíme na asimilační listy (základní typ), dále děložní lístky a listeny. List má tři základní funkce - výměna plynů s okolním prostředím, fotosyntéza a odpařování vody.
Listy jsou velmi citlivé na prostředí, zvláště na vyšší koncentrace sloučenin fluoru nebo oxidu siřičitého.


Listy se zakládají na vzrostném vrcholu v určitém sledu a uspořádání. Nejrozšířenější postavení listů je střídavé a základy listů vznikají na vrcholu postupně. U druhů se vstřícnými listy vznikají dva listové základy proti sobě po stranách. Přeslenité listy se vyvíjejí z několika hrbolků současně v jedné rovině. Čas potřebný k založení dvou po sobě následujících listových základů se nazývá plastochron.
Sledujeme-li postavení střídavě uspořádaných listů na stonku, zjistíme, že listy leží na pomyslení genetické spirále a tvoří svislé řady stojící nad sebou, které nazáváme ortostichy. Fylotaxie může být vystižena počtem otáček šroubovice a počtem listů na spirále od nulového až k následujícímu, který stojí nad ním. Poměr se vyjadřuje zlomkem, např. 2/5, 3/8. První zlomek vyjadřuje poměry u dřevin, kde listy stojí střídavě v pěti řadách a šroubovice se otočí dvakrát kolem stonku.

Způsob složení čepelí a mladých listů v pupenech označujeme jako vernace. Pokud se obě poloviny čepele přikládají k sobě, vzniká vernace složená. Při vernaci nadvinuté, podvinuté, řasnaté, svinuté nebo zmuchlané jde o charakteristické svinutí mladých čepelí v pupenech.
Vzájemná poloha listových základů v pupenu se nazývá listová estivace. Pokud jsou mladé lístky uspořádány spirálovitě, je to estivace svinutá. Jestliže se překrývají, hovoříme o estivaci střechovité.


Kam dál